Pozadí za odhalením profesora Reverbyho je důležité.

Komentáře

Kojenci a děti představují pouze 1 % a 9 % chiropraktických pacientů, ale i to je příliš mnoho, protože neexistují žádné důkazy o tom, že by děti měly prospěch z chiropraktické léčby a že existuje riziko zranění.

Chiropraktici jsou často považováni za „specialisty na záda“, ale méně než polovina návštěv se týká problémů se zády.

Asi 10 % návštěv je pro jiné než muskuloskeletální problémy. Neexistuje žádný důkaz, že chiropraxe je účinná u jiných než muskuloskeletálních problémů.

„Údržba zdraví“ byla uvedena u 4,24 % setkání. Nebylo jasné, kolik z těchto návštěv se týkalo úprav údržby. Neexistují žádné důkazy o tom, že by udržovací úpravy přinášely pacientům nějaký přínos. Mezi chiropraktiky panuje polemika o tom, zda by „chiropraktická wellness péče“ měla být nedílnou součástí jejich praxe.

Kategorie „problémy s páteří“ zahrnovala blíže nespecifikovaný počet chiropraktikem zaznamenaných diagnóz „chiropraktických subluxací“ bez definice toho, co to znamená. Většina chiropraktiků již nevěří, že kost není na svém místě, a používá toto slovo ve významu dysfunkce spíše než posunutí. Bylo by lepší, kdyby se termín „subluxace“ již vůbec nepoužíval, protože „nenalezeny žádné podpůrné důkazy o tom, že by chiropraktická subluxace byla spojena s jakýmkoli chorobným procesem nebo že by vytvořila suboptimální zdravotní stav vyžadující zásah“ a „konstrukt subluxace má žádná platná klinická použitelnost.“ V jiných studiích 98 % chiropraktiků věřilo, že „většina“ nebo „mnoho“ nemocí byla způsobena nesprávným postavením páteře a více než 75 % chiropraktiků věřilo, že subluxace přispívá k 50 % nebo více viscerálních poruch, jako je astma nebo kolika. Tato studie nám skutečně neříká nic o přesvědčení australských chiropraktiků; jen nám to říká, jaké diagnózy zapsali.

U uvedených způsobů léčby je důvod k obavám. Aktivační metody nejsou podloženy důkazy. Polovina amerických chiropraktiků v průzkumu z roku 1991 uvedla, že je používá, ale procento v této studii se zdá být mnohem nižší, kolem 20 %. Zdá se, že použití „chiro systému“ je kolem 12 %, ale to je znepokojivé, protože všechny metody, které zahrnují, jsou falešné: aplikovaná kineziologie, sakrookcipitální technika a Neuro Emotional Technique (NET). Studie ukázala, že 5 % chiropraktiků doporučuje doplňky, ale nespecifikovala, které doplňky byly doporučeny, takže nemáme žádný způsob, jak zjistit, zda některé z doporučení bylo založeno na důkazech.

Závěr

Tato nová studie nám neříká, jaké procento chiropraktiků se snaží dodržovat vědecky podložené principy, ale nabízí několik rad, které bude třeba udělat, dokud nebude provedena studie, která by tuto otázku přímo řešila. Říká nám, že značný počet chiropraktiků používá šarlatánské metody a ti, kteří tak činí, zjevně nemohou být vědecky podloženo. Říká nám, že děti jsou léčeny chiropraxí bez jakýchkoli důkazů, že je účinná. Naznačuje to, že tito australští chiropraktici se nesnaží jednat jako rodinní lékaři nebo strážci primární péče, jak to dělají někteří američtí chiropraktici. Neznamená to, že by se australští chiropraktici pokoušeli léčit cukrovku, jak to dělají někteří američtí chiropraktici. Studie nechává mnoho otázek nezodpovězených a přináší některé nové; a neposkytuje žádné důkazy na podporu tvrzení, že chiropraxe je „reformována“. Preston Long si myslí, že to nebylo a nemůže být reformováno zevnitř; a kdyby to šlo, už by to nebylo „chiropraxe“.

Autor

Harriet Hallová

Harriet Hall, MD také známá jako SkepDoc, je rodinná lékařka v důchodu, která píše o pseudovědě a pochybných lékařských praktikách. Získala bakalářský a doktorský titul na Washingtonské univerzitě, absolvovala stáž u letectva (druhá žena, která tak učinila) a byla první absolventkou rodinného cvičného pobytu letectva na letecké základně Eglin. Během dlouhé kariéry lékařky letectva zastávala různé pozice od leteckého chirurga po DBMS (ředitelka základních lékařských služeb) a dělala vše od porodu dětí až po převzetí řízení B-52. Odešla v hodnosti plukovníka. V roce 2008 vydala své paměti, Ženy nemají létat.

Několik blogerů zde v SBM opakovaně kritizovalo různé klinické studie za zásahy takzvané „komplementární a alternativní medicíny“ u různých stavů a nemocí (nebo bych měl říci nemocí?) za naprosto neetické. Mezi příklady patří chybně zrozená klinická studie Gonzalezova protokolu pro rakovinu slinivky břišní, která — překvapení, překvapení! — nakonec se ukázalo, že pacienti, kteří podstoupili kombinaci 150 doplňků stravy Dr. Gonzaleze denně, dietní manipulace a kávové klystýry, si ve skutečnosti vedli mnohem hůř než pacienti, kteří podstupovali standardní péči, navzdory tomu, jak depresivně špatné jsou výsledky standardní péče; klinické zkoušky homeopatie v Hondurasu a dalších zemích třetího světa, které jsme jak Wally Sampson, tak já kritizovali; a probíhající klinická studie chelatační terapie kardiovaskulárních onemocnění. Kritizoval jsem také hnutí „autism biomed“, že sloučení rodičů, kteří věří, že vakcíny způsobují autismus, a přesto jsou ochotni podrobit své děti nejrůznějším šarlatánství, aby „vyléčili“ „poškození vakcínou“ nekontrolovaného a neetického experimentování na autistické děti. Jakkoli jsou všechny tyto kritiky platné, je důležité si uvědomit, že vědecká medicína není zbavena vlastního zneužívání etiky.

Před pár týdny jsem psal o konceptu klinické rovnováhy. Klinická rovnováha je kritickým konceptem v každém klinickém hodnocení. Stav klinické rovnováhy v zásadě existuje, když existuje skutečná vědecká nejistota ohledně toho, která z možností testovaných na živých, dýchajících lidských bytostech je lepší, a jakákoli klinická studie, ve které neexistuje stav klinické rovnováhy, je na samém počátku. přinejmenším eticky riskantní a pravděpodobně přímo neetické. Když například příležitostný aktivista proti očkování argumentuje pro randomizovanou kontrolovanou klinickou studii porovnávající očkované a neočkované děti, je snadné tuto myšlenku odsunout jako neetickou, protože neexistuje žádná klinická rovnováha. Děti dostávající placebo vakcíny by byly vystaveny mnohem vyššímu riziku poškození ve srovnání s očkovanými dětmi, protože by zůstaly bez ochrany před život ohrožujícími nemocemi. V oblasti konvenční medicíny je důvodem, proč jen málo klinických studií rakoviny již zahrnuje kontrolní skupinu s placebem, ale místo toho testuje novou terapii buď proti standardu péče, nebo se standardem péče, protože v mnoha, ne-li téměř ve všech případech, placebo použití u pacientů s rakovinou je neetické, pokud existuje účinná terapie, i když terapie není tak účinná. To vše se scvrkává na to, že věda je pouze částí základu medicíny založené na vědě. Lékařská etika musí mít přednost. Koneckonců, pravděpodobně nejúčinnějším způsobem testování nového antibiotika by bylo infikovat lidi bakteriemi, které antibiotikum léčí, a pak tyto lidi rozdělit na kontrolní skupinu s placebem a skupinu dostávající antibiotika, abychom viděli, jak si každá skupina vede. Koneckonců, je to něco, co dělali nacisté a Japonci během druhé světové války, a stejný druh dehumanizace a zneužívání výzkumných subjektů, jaký od té doby vyvinula všechna etická pravidla týkající se výzkumu lidských subjektů, jako například Helsinky. Deklarace z roku 1964 byla navržena tak, aby zabránila.

Bohužel, lékařští vědci v USA ne vždy dodržovali tato pravidla. Nejznámějším příkladem je pravděpodobně experiment se syfilis v Tuskegee, ve kterém byli studováni chudí černoši se syfilidou a kontrolní skupina popřela účinnou terapii syfilis i poté, co bylo známo, že penicilin je účinnou léčbou syfilis. Tato studie trvala 40 let, od roku 1932 do roku 1972, a je oprávněně považována za jeden z nejhorších příkladů špatného chování při výzkumu v americké historii, ne-li v dějinách světa. Šok, který tato studie odhalila americké veřejnosti v roce 1972, když se dozvěděla o mužích, kteří umírají na syfilis, ženách nakažených syfilidou ao dětech narozených s vrozenou syfilidou, to vše zbytečně, vedl k Belmontově zprávě a zřízení Úřadu pro lidské zdraví. Výzkumné ochrany (OHRP).

Ukazuje se, že před více než 60 lety došlo k ještě horšímu zvěrstvu proti lékařské vědě spáchané americkými vyšetřovateli v Guatemale, které teprve nyní vyšlo najevo v příbězích v New York Times, MSNBC a jinde. Urážka byla tak hrozná, že ministryně zahraničí Hillary Clintonová a ministryně zdravotnictví a sociálních služeb Kathleen Sebeliusová vydali formální omluvu guatemalské vládě za experimenty, při kterých byli guatemalští vězni úmyslně infikováni syfilidou a poté léčeni antibiotiky, což je omluva, která Prezident Obama zopakoval v pátek v osobním telefonickém hovoru guatemalskému prezidentovi Alvaru Colomovi.

Experimentování na Guatemalci

Guatemalský experiment syfilis by mohl zůstat ztracen v hlubinách historie, neznámý, záznamy o jeho uskutečnění byly pohřbeny v archivech na University of Pittsburgh, nebýt úsilí profesorky ženských studií na Wellesley College Susan Reverby a lékařské historičky, kdo objevil poznámky Johna C. Cutlera, který, ironicky dost, později strávil nějaký čas jako důležitý člen týmu provádějícího experiment Tuskegee a pokračoval v obhajobě studie 20 let po jejím uzavření. To, co našla, bylo děsivé a nedávno zveřejnila rukopis popisující svá zjištění. Protože vždy rád jdu k primárnímu zdroji, kdykoli je to možné, odkážu vás na rukopis, který je k dispozici na fakultní webové stránce Dr. Reverbyho s názvem „Normální expozice“ a Inoculation Syphilis: A PHS „Tuskegee“ Doctor v Guatemale, 1946- 48 (souhrn zde). Odpověď HHS lze nalézt zde, včetně prohlášení vydaného v pátek Clintonem a Sebeliusem v angličtině a španělštině.

Pozadí za odhalením profesora Reverbyho je důležité. Jak uvádí v pokročilé synopsi:

Snad nejneslavnější z amerických výzkumných studií je studie „Tuskegee“ syfilis, ve které americká veřejná zdravotnická služba (PHS) sledovala, ale neléčila stovky afroamerických mužů s pozdním stádiem syfilis po čtyřicet let (1932-1972). 1 Velká část folklóru obklopujícího tuto studii předpokládá, že lékaři skutečně infikovali afroamerické muže v Macon County v Alabamě syfilidou tím, že jim tuto nemoc naočkovali. Historici Studie, včetně autora, už roky vysvětlují, proč to nebyla pravda a proč tento mýtus přetrvává. Součástí vysvětlení je, že bakterie ve tvaru spirochety, které způsobují syfilis, nelze kultivovat a pěstovat v laboratoři, snadno je vložit do injekční stříkačky nebo přenést z krve jedné infikované osoby na druhou.

Příběh o očkování, který je součástí mýtů Tuskegee, však pokračoval jinde. V letech 1946-48 vedl Dr. John C. Cutler, lékař PHS, který byl později součástí studie syfilis v Alabamě v 60. letech a pokračoval v její obhajobě dvě desetiletí poté, co skončila v 90. letech, projekt očkování proti syfilis v roce 1948. Guatemala, spolusponzorovaný PHS, National Institutes of Health, Pan American Health Sanitary Bureau (nyní Pan American Health Organization) a guatemalskou vládou.

Byly to počátky penicilinu a PHS se hluboce zajímalo, zda lze penicilin použít k prevenci, nejen k léčbě, časné syfilisové infekce, zda by bylo možné stanovit lepší krevní testy na tuto nemoc, jaké dávky penicilinu skutečně vyléčily infekci a pochopit proces opětovné infekce po vyléčení. Zbývalo zodpovědět mnoho vědeckých otázek.

Nyní vidíte, proč je guatemalský experiment se syfilis pravděpodobně horší než experiment v Tuskegee, ačkoli guatemalský experiment trval jen dva roky a každému muži infikovanému syfilis byl podán penicilin. Na druhou stranu, jak celý rukopis popisuje, ačkoli badatelé získali povolení ke studiu od věznic a dalších institucí, se kterými spolupracovali, nedostali povolení od vězňů ani jejich rodin. Podvod byl skutečně nedílnou součástí celého procesu. Na oplátku za spolupráci nabídli vědci ústavu zásoby, jako jsou léky proti záchvatům, jako je Dilantin, chladničky na uchovávání w-loss kde koupit léků a „filmový projektor, který poskytoval vězňům jedinou zábavu, kovové kelímky, talíře a vidličky jako doplněk zcela nedostatečná nabídka.“ Jednotliví jedinci dostali cigarety, „celý balíček pro očkování, odběry krve nebo kohoutky na páteři a jednu cigaretu pro ‚klinické pozorování‘“.

Výzkumníci také šli do směšných extrémů, aby infikovali muže syfilidou. Za prvé, využili legalizované prostituce v Guatemale a skutečnosti, že Guatemala umožnila prostitutkám pravidelně navštěvovat muže ve vězeňských ústavech tím, že lokalizovali prostitutky se syfilidou:

Ve spolupráci s úředníky ministerstva spravedlnosti a dozorcem centrální věznice v Guatemale, kde bylo umístěno téměř 1 500 vězňů, bylo prostitutkám s pozitivním testem na syfilis nebo kapavku umožněno nabízet své služby vězňům, placené americkými daňovými poplatníky prostřednictvím prostředky PHS. V další sérii experimentů měly neinfikované prostitutky inokulum nemocí umístěno na jejich děložní čípek před zahájením sexuálních návštěv. Sérologické testy byly u vězňů provedeny předtím, než byly prostitutky pozvány do věznice, a poté poté, aby se zjistilo, zda nedošlo k infekci. Muži byli rozděleni do skupin a po předpokládané infekci byly testovány různé techniky chemické a biologické profylaxe. Pokud byl pozitivní, muži dostali dostatek penicilinu k vytvoření léku.

Vaše daňové dolary v práci v roce 1946. Tato metoda brzy narazila na problémy:

Zdálo se, že málo sexuálně obsluhovaných mužů (výzkumníci ve skutečnosti načasovali, jak dlouho s prostitutkami trávili a mysleli si, že se chovají „jako králíci“), dokonce i když se opíjeli alkoholem, dostali syfilis. Ani prostitutky se nedaly snadno ovládat a jeden výzkumník si posteskl: „Bohužel naše dárkyně opouští svou profesi, aby se provdala, a již není k dispozici.

Kvůli nespolehlivosti sérologických testů používaných k diagnostice syfilis ve 40. letech 20. století vědci brzy překročili tyto metody. Ukázalo se, že bylo příliš mnoho pozitivních krevních testů ještě předtím, než byli muži vystaveni syfilis, což představovalo obrovský problém, protože výzkumný protokol vyžadoval muže, kteří syfilis nikdy neměli nebo kteří ji měli a byli vyléčeni. To vedlo k pokusu zkoumajícímu sérum dětí v sirotčinci, kde se zjistilo, že falešně pozitivní míra sérologického testu na syfilis byla skutečně poměrně vysoká.